Dnes jsem zůstala doma sama, jen se svým nejmladším bráškou. Protože ostatní sourozenci odešli do školy. Je to nezvyk. Nejprve šli jenom ti dva mladší a pak už šla i sestra. No, mě to také čeká. A že bych se těšila, to říct nemůžu.

Za dobu karantény, jsem nenapsala ani čárku do blogu. Rozhodla jsem se to napravit. Nezdá se to, ale je toho tolik, o čem psát. Nejdříve jsem si říkala, že dělám doma pořád to samé, ale pak jsem si začala všímat drobností, které každý den činily jiným. Ale vraťme se na začátek. (Teda netuším, jestli je už úplně konec, ale vzhledem k tomu, že už i já půjdu 2x do školy, tak to jako konec beru.)

 

Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera. Je to jedna z těch událostí, které se vám prostě vryjí do paměti. Byli jsme totiž se školou na exkurzi v planetáriu. A tam jsme se dozvěděli, že se zavírají školy. Byl to pro mě šok a nemohla jsem tomu uvěřit. Tenkrát nikdo nevěděl, na jak dlouho to bude. (ani já teď nevím jak dlouhý tento článek bude). Vzpomínám si, jak jsem prostě do školy jít CHTĚLA a nechtěla jsem sedět doma. 

Po pár týdnech, ale má chuť vrátit se do školy vyprchala.

 

Na druhý den se nám ozvali učitelé a zjišťovali, jakým způsobem s námi budou komunikovat a zadávat úkoly. Bylo to jednoduché. Pokyny jako: projděte si to a to, zopakujte si to a to, po návratu do školy si na to napíšeme písemku; byly jednoduché. Ale čím déle karanténa trvala, tím nám všem začalo být jasné, že se do školy jen tak nevrátíme. 

A nejvíc ze všeho to bylo jasné učitelům, kteří probudili svou kreativitu a připravili si pro nás velmi zvláštní úkoly. Do dějepisu jsme měli psát eseje, do fyziky vytvořit cestovní kancelář, která poletí do vesmíru, v informatice jsme se měli pokusit vytvořit hru apod. 

 Dobrá, to by se ještě dalo, ale potom nastoupily i online hodiny. Nejdříve to byla matika, potom přibyla fyzika, biologie, chemie a jednou i angličtina.

Tím se můj denní režim úplně překopal. To ještě nemluvím o tom, co jsem měla za úkol dělat doma. Ale o tom pak. 

 

Problém byl v tom, že nemáme doma wifinu, jenom na počítači. A na tom nemáme mikrofon. Takže když jsem měla hodinu, tak jsem nic neslyšela. Musela jsem to vyřešit jinak. Vzala mobil, učebnice a vyrazila k babičce, která bydlí hned vedle nás. Ta wifinu už měla. Zavřela jsem se vždycky do pokoje a měla hodinu. Vydržet u online hodiny je nesmírně těžké, jak už jsem zjistila a po pár minutách se moje pozornost obrátila jinam. U čeho jsem dávala pozor, byla matika, protože u té jsme i počítali. U ostatních předmětů jsem se snažila udržet pozornost prvních 15 minut, pak už to šlo hůř.

Jednoduše je lepší normální hodina.

 

Někdy jsem měla i dvě hodiny po sobě, takže jsem přicházela domů až na oběd(začínali jsme v 10:00). Potom jsem si dělala úkoly a pomáhala doma s prací.

 

A dostáváme se k mým úkolům. Nejenom, že jsem je měla ze školy, ale i od rodičů. Každé ráno poklidit býky, tzn. v 7 hodin vstát, abych potom stihla hodinu a pak v 8 jet za býkama. Pak jsme teda měla ty online hodiny a odpoledne jsem si buď dělala úkoly, nebo pomáhala s prací. Dělali jsme ohradu pro býky, která nám zabrala celkem dost času. Pak nejrůznější práce na zahradě a na dvoře a takový tý zemědělský věci.

 

Toto by se ještě dalo zvládnout. Jenomže! Nás je v rodině pět dětí a z toho 4, kteří chodí do školy a máme jen 1 počítač a nemáme tu wifinu. Takže začali se objevovat spory o to, kdo si bude první dělat na počítači úkoly. Od sester se ozývali věty jako: ,,A kdy už tam můžu jít? Už to máš?" (mimochodem se ozývají do teď). Stávalo se, že se jsem mnohdy úkoly stíhala jen tak tak. A někdy jsem musela vstávat i v 5 ráno, abych si je dodělala. Což mě štvalo, protože jsem byla neustále zaneprázdněná a neměla čas číst. A čtení já miluju! Knihy jsou můj život! A ani psát. Navíc byly zavřené knihovny a já si nemohla jít nic půjčit.

 

To se ale změnilo, když je otevřeli. Od té doby jsme hltala jednu knihu za druhou. Moc mi to chybělo! 

 

Co byl pro mě obrovský nezvyk, bylo nechození do kostela. A to především na Velikonoce. Nakonec jsem Velikonoce prožila úžasným způsobem a myslím, že jsem je prožila intenzivněji a hlouběji, než normálně. Myslím, že karanténa měla dopad i na můj vztah s Bohem. Nevím sice jakej, ale vím, že měla :D. Velikonoce pro mě byly opravdu síla. Bylo to, jako bych se probudila ze stoletého spánku a až teď pochopila, že Ježíš žije! Bylo to ohromující. Nějak jsem to předtím tak moc neprožívala, ale díky karanténě jsem si uvědomila, jak moc mi chybí nedělní zpěv se scholou a prožívala jsem Velikonoce o to intenzivněji.

Nedělní mše jsme si pouštěli přes počítač a můj nejmladší bráška vždycky řekl: ,,Tak kam dneska půjdeme do kostela?" Mohli jsme "procestovat" celou republiku a každou neděli jsme byli na jiné mši. Bylo to zvláštní a jsem moc ráda, že zase můžeme mít celkem normální mše.

 

(přemýšlím kolik se toho do jednoho článku ještě vleze :D)

 

No a moje poznatky z rodinného života? Bylo to někdy o nervy, vážně. Byla jsem celkem zvyklá být doma s celou rodinou, protože mamka je doma pořád a taťka vlastně taky, pokud nění někde na poli nebo tak. Ale stejně jsem nebyla doma 24/7. Chodila jsem i do školy. A tak po několika dnech jsem si myslela, že se psychicky zhroutím. Bylo toho na mě moc. Ale nezhroutila jsem se a dokázala to překonat. Možná tomu pomohla i hra, kterou jsem pro své mladší sourozence po dobu karantény vymyslela. 

Rozdělila jsem je do dovu týmu a každý den měli plnit různé úkoly, za které dostaly body(0-10). Ty se potom zaznamenávaly do tabulky. Po dvou týdnech už mii docházely nápady. Ale nakonec jsme to úspěšně dotáhli do konce a před pár dny jsme vyhlašovali vítěze. Věřte nebo ne, ale byla to remíza! Oba dva týmy skončily s 263 body. Když jsem to počítala, nemohla jsem tomu uvěřit.

Dalším takovým poznatkem byly písničky. Jsme hudební rodina a tak u nás pravidelně někdo zpívá, pobrukuje si,píská apod. A v době karantény se u nás rozneslo pár písniček. Konkrétně z Ledového králoství 2. To jste za každým rohem mohli slyšet: ,,Ukaž se!" nebo ,,Tam, kde fouká severák." nebo ,,Celá horečně se chvěju." apod. Nutno uznat, že ty písničky mají hooodně chytlavou melodii a potom si ani neuvědomíte, že třeba jeden verš zpíváte celý den. A po pár dnech to začne už lézt na nervy.

Co mě štvalo, bylo hádání se se setrou. I bez karantény se hádáme, ale přišlo mi, že v karanténě ještě víc. Nechci se s ní hádat, ale prostě ona neustoupí.

 

Hrozně moc jsem toužila jet za babičkou, ale nešlo to. Ještě před karanténou jsem ji neviděla tak měsíc a půl a hrozně moc mi chyběla. Naštěstí potom, jak se trochu uvolnilo opatření jsme za ní vyrazili. Bylo to super.

 

Nevím, co bych ještě napsala. Je toho spoustu, ale momentálně si už asi na víc nevzpomenu a navíc, je to už celkem dlouhý článek :D

Mám jít ve čtvrtek do školy po 3 měsících, takže to bude zajímavý.

Omlouvám se za případné chyby.

A já vím, že jsem určitě něco zapomněla napsat. A je toho víc, ale to asi až na příští článek. 

Zatím se s vámi loučí Any.

 

P.S. Můžu se někde dozvědět kolik to má slov? :D